Příběh pacientky: Jaké to je trpět panickými ataky? #dobrenitro

10. 10. patří duševnímu zdraví. Jsme moc rádi, že ti můžeme předat příběh Elišky, která se už několik let potýká s panickými ataky. 

Pamatuji si úplně přesně ten moment, kdy jsem jela vlakem na střední školu, bylo to v první polovině září. Škola se mi líbila, kolektiv byl fajn a těšila jsem se tam. Ten den jsem se vzbudila v 5 ráno s tím, že se mi potily ruce, měla jsem knedlík v krku a cítila jsem se pod psa, přesto jsem šla do školy. Čekali jsme na peronu na vlak, ten přijel a já cítila neklid, nastoupili jsme a já hledala kamarádku, která mi tehdy držela místo, v tu chvíli se mi udělalo zle, ale takovým způsobem jako nikdy předtím. Bušilo mi srdce jako o závod a nemohla jsem dýchat. Jediné řešení co mě v tu chvíli napadlo bylo, že vystoupím z rozjíždějícího se vlaku (vím, nesmí se to, ale v tu chvíli mě nenapadlo, co se může stát, měla jsem jen potřebu vystoupit). 

Jakmile vlak odjel, cítila jsem se líp. Sice ne dobře, mohla jsem dýchat, ale pořád se mi chtělo zvracet. Došla jsem domů a šla spát, byla jsem vyčerpaná a doufala, že se to už nebude opakovat. Ovšem opak byl pravdou. Každý den jsem se budila kolem půl 5 ráno a bylo mi stejně. Zpětně vím, že to bylo kvůli strachu, že se situace bude opakovat a jak jsem se bála, tyhle stavy byly častější. Kdykoliv mi jen nějak zabublalo v břiše, zpanikařila jsem a zvracela. Ale už jsem zvládala dojet do školy, ty cesty pro mě byly opravdové peklo. Ve škole jsem trávila každou přestávku na toaletách a nejedla jsem (maximálně dietní suchary a banán). Měla jsem strach jíst, abych nezvracela, kvůli tomu jsem tehdy z 58 kg zhubla na 45 kg (měřím 170 cm). 

Bylo to v roce 2012, to ještě nikdo moc tyto věci neřešil a já vůbec nevěděla co se mi děje. Jak moc by mi tenkrát pomohlo, kdybych věděla o někom, kdo prochází něčím podobným a řekne mi, že to bude jednou dobrý. Rodiče o mě měli velkou starost a pak je napadlo, že to nemusí být nemoc fyzická, ale psychická. A tak jsem začala docházet k psychologovi. Při první návštěvě mi udělali psychotesty a ejhle, tolik věcí mi zjistili. V první řadě panické ataky, to jsem slyšela poprvé, potom úzkosti, agorafobii (strach z otevřených prostor) a sklony k depresím. A teď co dál? Následovala kombinovaná forma léčby, tedy psycholog a psychiatr. 

Nevěřila jsem, že by mi pomohlo povídání, protože se nerada svěřuji cizím lidem, ale nakonec jsem zjistila, že svěřovat se lékaři, který vás neodsoudí na základě toho, co řeknete je opravdu fajn. Moji kamarádi a rodina mi neskutečně pomáhali, podporovali a hlavně se mi nesmáli, když mi bylo zle (když už bych z této nemoci měla vybrat něco pozitivního tak to, že opravdu zjistíte, na koho se můžete spolehnout a jaké je vaše okolí). 

Začala jsem dělat dechová cvičení, ty mi pomáhali se uklidnit, když jsem cítila, že začínám panikařit, a nebudu lhát, v tu chvíli mi hodně pomohly i antidepresiva (ze začátku jako opěrná berlička jsou podle mě nevyhnutelné). Po zhruba 3 týdnech, co jsem je brala, jsem mohla jít i na hodinu ven, což pro mě byl neskutečný pokrok, předtím, jsem ven skoro nemohla, jakmile jsem věděla, že jsem dál od domova a mohlo by se mi udělat zle, tak se mi automaticky zle udělalo. Ale snažila jsem se, bylo to ohromně náročné, jít do kavárny, do kina (všude, kde byli lidé). Vymysleli jsme s rodiči strategii, jak trénovat chození ven. Kdyby se něco stalo, bylo by mi zle a podobně, vyzvednou mě. To mi pomohlo a postupem času, kdy jsem takhle chodila mezi lidi se to lepšilo! To pro mě bylo neskutečné, tak obyčejná věc jako jít ven, a já z toho byla neskutečně šťastná. 

Roky plynuly a střední školu jsem zakončila úspěšnou maturitní zkouškou. Přibírala jsem a nebylo mi zle (je to paradox ale opravdu můžete být šťastní, když přiberete). Po maturitě jsem nastoupila na vysokou školu a odstěhovala se do Prahy, měla jsem z toho strach, nebylo to nejsnazší, ale zvládla jsem to. A pak si to sedlo, kdykoliv cítím, že na mě jde panika uklidním se, vím, že můžu odejít (a že je vždycky někde toaleta, kde můžu být sama) a když nejde o život, tak nejde o nic. Vím, co přijde, co se mi děje a že to zase bude dobrý. Během studia vysoké školy to během zkouškového bylo horší, ale to znají asi všichni studenti.

Vím, že na některé situace reaguji jinak, respektive moje tělo na ně reaguje jinak. A jsem pyšná, že jsem to nevzdala a naučila se tím pracovat. Moje hlava je takové zvláštní místo, který někdy nechápu ani já. Do teď nevím, proč tyto věci mám a ze začátku jsem to nemohla pochopit a proč mě bůh tak trestá. Ale víte co? Vím, že jsem silná a že zvládnu co budu chtít, protože jsem zvládla tohle. Jednu z nejhorších věcí, co vás jako dospívající může potkat. Nikdy to nebude úplně pryč, ale nikdy už to nebude tak příšerné, jaké to bylo, teď už to umím korigovat. Pokud si teď procházíte něčím podobným, věřte, že to zvládnete, budete žít šťastně a naprosto normálně.

Žiji s touhle nemocí už 9 let a krom mých nejbližších by na mě lidi nepoznali, že je se mnou něco jinak.

#dobrenitro může mít i ten, který má pocit, že se v jeho srdci i hlavě vytvořila černá díra co ho sžírá zevnitř, protože když si řekne o pomoc, vždycky se ta černá díra dá zničit. Já jsem toho důkazem.

Jak mít dobré nitro?

Zdravá mysl je důležitou součástí celkového zdraví. Potřebuje stejnou pozornost jako tvoje tělo. Proto pečuj o své #dobrenitro

Podpoř prevenci duševních onemocnění nákupem

Poříď si tričko s ilustrací od Marka Ehrenbergera, plecháček nebo ponožky, které rozeženou i ta nejtemnější mračna na duši. Jejich nákupem podpoříš prevenci duševních onemocnění.